Německá doga
O původu německé dogy jsou vedeny četné spory. Přírodovědec Buffon ve svých spisech hovoří o psech, jimž se říká "velcí dánští psi". Možná, že v nich viděl potomky anglické dogy, která měla naopak skandinávský původ. Ve středověku používali na všech evropských panovnických dvorech velké psy typu dogy, kteří si byli velmi blízcí, a to k lovu vysoké zvěře, hlídání zámků a jako společníky pro panstvo. Po četném křížení, zvláště s chrty, se tyto dogy postupně zjemnily a začaly se více podobat dnešním německým dogám. Druh, který byl u zrodu dnešního typu, byl vyvíjen v Německu od konce 18. století. Kolem r. 1900 bylo plemeno ještě vylepšeno a definitivně stanoveno podle ulmské dogy, vyšlechtěné na dvoře ve Wúrttembersku. Tehdy bylo také oficiálně přijato pojmenování "německá doga". Angličané, domáhající se také otcovství tohoto plemene, nazvali téhož psa Great Dane ("Velký dánský pes").
Toto mohutné zvíře získalo neoprávněnou nálepku krutosti. Ve skutečnosti je německá doga nejmírumilovnější ze všech dogovitých psů. Je přátelská a mazlivá, velmi miluje rodinný život a děti. Přes svoji velikost žije docela ráda v bytě. Podmínkou však je, aby se v blízkosti vyskytoval dostatečně velký prostor, kde by mohla udržovat svoji formu a cvičit svalstvo. Již pouhý její vzhled z ní činí obávaného hlídače. Průměrná inteligence, nijak vyjímečný čich, přílišná velikost a těžkopádnost jí neumožňují kariéru policejního psa. Při výcviku nedosahuje valných výsledků.
